Jak jsme stavěli latrínu

Milan Zajíček*

28.5.2001

Něco na úvod
Je těžké psát o stavbě latríny a nepoužít při tom slova z obecné, někdy až nespisovné češtiny. Mohl bych sice používat slova zástupná, jenže ani to nezmění nic na faktu, že exkrement je prostě hovno a latrína hajzl, sami si jistě domyslíte, jaká slova používá náš jadrný jazyk pro vyměšování. Pokud laskavého čtenáře snad některý z těchto termínů pohoršuje, nechť si za výše zmíněné dosadí jiné -- přijatelnější -- slovo. My jsme jeli stavět latrínu, abychom mohli během léta tábořit na místě nám z nejmilejších, na louce Slona Vraného.

Slon Vranej je náš zpřátelený vodácký klub. Nejvranější slon se jmenuje Zubr a říká se mu Laďas. Jinak je slonů vranejch pěkné stádečko, ale o tom až za chvilku. Mám-li se totiž při psaní držet linky příběhu, musím začít, stejně jako naše cesta, v pátečním odpoledni 25.května 2001.

Cesta na Slona
Sraz je jako vždy u Petra před domem. Doba odjezdu je stanovena na půl šestou až šestou, jelikož Honza Svoboda běhá někde po exkurzích a dřív asi dorazit nestihne. Tohoto faktu vzužívá ještě Jaromír - kolega z práce - kterému nabízíme bezúplatnou taxikářskou službu. Nakládáme lodě, kolečko, krumpáč, lopatu, naše bágly, Exe, kytaru a sebe. Za volant si sedá Honza, na předním sedadle sedí Petr a Vladimír, na zadním Slávka, Vašek a Já. Skáčeme do Karla1, vyrážíme do provozu a zatímco Honza popojíždí z Bulovky přes Malou Stranu na Strakonickou, předčítá mu Petr úryvky z knihy: Kterak se státi dobrým šoférem, a tak se Honza dozvídá jak se zasouvají rychlosti, kterak se zajíždí k chodníku a jak je třeba přejížděti kolejí a rygolů. Rovněž ho upozorňujeme na to, že nedbale vypíná spojku a on sám se přiznává, že před jízdou nenamazal řízení, ba co více -- ani kůži ve spojce, rybím tukem. Ve chvíli, kdy se dusíme smogem ulic Smíchova, dostáváme se ke zvláště vydařené pasáži o požitcích, kterých motorismus přináší a informujeme Honzu o tom, jakým požitkem je jezdit po státních silnicích, které jsou přehledné a pečlivě udržované.

Já ještě tu a tam předečtu něco z publikace pro dívky z 60-tých let a sláva -- už jsme z Prahy venku. Beru do ruky kytaru a tak jízda ubíhá v poklidu a pohodě. Cestou vysazujeme Jaromíra a i když nás láká do hospody, tak odoláváme, protože ke Slonovi chceme dojet před soumrakem. Daří se, a tak když sjíždíme z Domoradic přes pole a lesní cestou na louku, ukazují hodinky chviličku před devátou.

Jíme, dáváme si pivo, dvě, tři, znalecky jdeme obhlédnout latríny a pak sedáme k ohni. Chvíli hrajeme na kytaru a jdeme spát, protože na nás padla únava a jak jsem tak stihl pozorovat -- značná.

Já jdu do borového lesa. To je takové místečko mezi borovicemi (to byste asi neřekli, co?). Je to místo, kam chodívám spát, když u Slona táboříme, místo které mám rád. Ještě než si sundám brýle, dívám se na spoustu hvězdiček nade mnou a pak usínám jako špalek.

Ze sna mě vytrhlo divné zachroptění. Nevím, jaké zvíře mělo tu potřebu dělat takový rámus, ale spát se v tom nedalo. Chvilku jsem v duchu přemýšlel, jestli si mě to zvířátko příjde očuchat a nebo jestli mě rovnou pokouše, ale jak se ukázalo, hýkání se pomalu odsouvalo dál a dál ode mě, a tak jsem asi po čtvrthodince zvuků nočního lesa ve stereu zase usnul.

Pracovní den
Ráno jak vymalované ze skautského notýsku. Sluníčko, stříbrné vlnky na řece, řev ptactva i vrzání všelikého hmyzu. Do toho naše snídaně, něco málo oprav na Karlovi a čekání na Slony. Exe jsme opatřili hornickou přilbou, krumpáčem a lopatou a celé dopoledne se ho snažili vycvičit na kopání latríny. Nebudu vás napínat, nepodařilo se. Asi v půl dvanácté se objevil jeden mladý slon. Petr právě ležel pod Karlem a snažil se přitáhnout výfuk. Slon nás obešel obloukem, odpověděl na pozdrav a chvilku postával. Pak se z pod auta ozval Petr, řka že to urval. Slon ještě chvilku přešlapoval, optal se, jestli jsme neviděli červenou felicii. Odpověděli jsme že ne, a tak se obrátil a zmizel ve stráni. Neuběhly ani dvě minuty a objevil se jeden starší slon a ptal se, jestli jsme neviděli červenou felicii, řekli jsme že ne, ale že před chvílí odešel ten mladý slon. Chtěl ho jít hledat, ale my ho přesvědčili, že si má dát pivo, že mladší slon přijde sám.

Jelikož Slávce odjíždí v půl jedné vlak a my musíme nakoupit ještě nějaké jídlo, sedáme do Karla s tušením, že někde v kopci potkáme další sloní auta. A opravdu, daří se nám dobře, protože cestou k louce se přetlačujeme se dvěma. Vyjíždíme do Domoradic, stavíme před Peny-Marketem a vrháme se do něj. Kupujeme hromady pečiva, nějakou tu uzeninku a pár konzerv fazolí a také trenčianský párek s fazul'ou, což nebyla úplně nejlepší volba, jak se ukáže později. Ještě JoJo Marshmellow a nějaké Star-Bursty, expandovanou rýži v čokoládě a minibanánky - taktéž začokoládované. Petr jde k pumpě koupit nějaké stahovadlo jako náhradu za to, které utrhl a my ostatní odvážíme Slávku k vlaku. Je to taky nápad, jít vylepovat postery na konferenci. Co se ale dá dělat, když vědecké společnosti neplánují své akce vzhledem k akcím RAKa. Cestou zpátky se ještě zastavujeme u pumpy, dofukujeme gumy a já si dávám kafe z automatu. Jakmile si sednu do auta, Honza se rozjíždí a nedbaje příručky pro motoristy přejíždí rygol tak, že mu nejen málem popraskala péra, ale navíc ještě vymrštil cestující ze sedadel, čímž způsobil vylití mého kafe na moji osobu. Jak mu někdo mohl udělit vůdčí list, co živ budu, nepochopím.

Vracíme se na louku, kde už se etablovali přišedší sloni. Chvíli dráždíme jejich živého pejska naším Exíčkem a pijeme pivo. Poté se domlouváme, že je třeba začít s prací. Inu, admirálové klubů rozhodli, a tak se jde pracovat. Místo pro latrínu je v poetickém místě pod dvěma větvemi - jednou listnatou a jednou jehličnatou s půvabným výhledem na řeku, jenom pár metrů před místem, kde až do dnes stála současná latrina. Začíná se kopat jáma na šířku jedné a délku dvou kadibudek. Hloubku předem nespecifikujeme, stejně víme, že narazíme na vodu a až tam budem, tak tam budem. Zahájení stavby děje se ve velkém stylu a každý se cítí povinován pronést nějakou zásadní myšlenku vztahující se k budoucímu využití tohoto místa. Řada diskusí se rovněž točí kolem obsahu doslouživších latrín a problematiky přestěhování kadibudek na místo nové.

Krumpáče rozkopávájí lesní půdu a najednou (cink) krumpáč zazvoní o něco tvrdého. Že by poklad? Ale kdež -- prozaičtější vysvětlení se objevilo -- kámen. Hledají se tedy konce kamene. Je až s podivem, že kámen nekončí ani na jedné straně v místech předpokládaného konce výkopu. Chvíle váhání, co že s tím uděláme, a pak přijato jednoznačné rozhodnutí - vyndat! Děje se tak za pomoci krumpáčů, páčidel z kusu popadané břízy a vlastních klepet v případě RAKa, či toho, co maj sloni, v případě slonů (fakt nevím, jestli má slon tlapy nebo kopyta). Po několika pokusech vítězí inteligence nad hmotou a kámen je odvalen. Další kopání už probíhá bez větších problémů, jen s tím, že jsem odvolán ke kytaře pod podlou záminkou, že při práci vypadám hrozně. Tak beru kytaru a snažím se přispět ke zlepšení pracovní morálky ostatních. Ke konci prací na kadiďouře si ještě zvrknu kotník a kopnu Honzovi do piva. Narážíme na vodu, což je známka toho, že je kadiďoura dostatečně hluboká a nastává druhá etapa prací -- přenesení a ukotvení kadibudek.

Myslím že zde je třeba provésti poněkud zevrubnější popis konstrukce naší latríny. Její uspořádání je dobře patrno z obrázku 1.


Figure 1: Skica latríny u Slona Vraného -- ideální stav. Změny oproti projektu jsou uvedeny v textu. 1-kadibudka (a-levá, b-pravá), 2-kadiďoura, 3-podélný trám, 4-příčné trámy, 5-sedátko. Podlážka kadibudky je znázorněna silnou černou čarou.

Latrína je tvořena ze dvou rozměrově shodných kadibudek (1a) a (1b), které jsou umístěny nad kadiďourou (2) na konstrukci z trámů. Tato konstrukce je tvořena jedním podélným (3) a čtyřmi příčnými (4), trámky. Vhodným podkládámím těchto trámků lze dosáhnouti toho, že se podlážka kadibudek dostane do vodorovné polohy, což má kladný vliv jednak na pocity uživatele během výkonu a jednak se v takovém případě nepříčí dveře, čili je možno kadibudku bez problému otevřít a zavřít.

Jelikož jsme hodlali použít kadibudky, které byly součástí dosavadní latríny, uvažovali jsme nejprve o možnosti přenést celý komplex budek a trámů najednou. Hmotnost tohoto celku nás však odradila a tak nezbylo nežli trámky od kadibudek odkramlovat a začít s postupným přesunem. Jak se ukázalo, toto řešení bylo pravděpodobně lepší, neb nám dalo větší volnost při finálním ladění polohy budky (1a). Bez problémů jsme tedy přenesli jednotlivé trámy a téměř napoprvé usadili budku (1b). Potěšeni zdárným průběhem této etapy jsme radostně hodlali učinit totéž i s budkou (1a), ovšem její vyvážení a vyrovnání ukázalo se býti složitějším. Bylo nutno obě budky oproti sobě příčně posunout tak, aby se jejich střechy mohly částečně překrývat. Poté ovšem vyvstal problém se zachovámím rovinnosti podlážky, neboť dveře se neustále příčily. Teprve mnohými pokusy a omyly jsme došli k uspokojivému stavu a prohlásili celé dílo za hotové.



Figure 2: Admiralita



Je hotovo a hurá do hospody. Chvíli se zabýváme myšlenkou, že bychom snad šli do kopce pěšky, ale nakonec vítězí pohodlnost -- jede se Karlem. Přicházíme ke Trojici, kde sedí asi dvacet dalších rozveselených slonů a tak se naše račí čtyřčlenná skupinka stává výraznou menšinou. Dáváme si pivo (Vašek jablkový Juice), Petr a Honza kotletku na prkénku, já kuřecí řízek a Vašek nějakou čínu. Dojídáme, dopíjíme, dočasně se loučíme se slony a jdeme si prohlédnout místa v okolí, která nás lákají a na kterých jsme ještě nebyli.

Vyrážíme asi na tříhodinový výlet a když se vracíme ke Karlovi, potkáváme slony táhnoucí z hospody. U pumpy si kupuji kafe a jak nasedám do auta, Honza opět nedbá rygolů a tak jsem zase pobryndaný. Už ani nemumlám, jen se smiřuji s osudem.

Přijíždíme na louku, sedáme si k ohni, pojídáme, co kdo má, beru do ruky kytaru a začínám hrát. Večer je příjemný a veselý. Kolem půlnoci se balím a odcházím spát na své místečko v lese. Dobrou noc.

Odpočinkový den
Ráno se probouzím asi v devět a co to vidím. Obloha zatažena, dokonce jako by malinko mžilo. Balím své ležení a jdu na louku. Většina lidí ještě spí, jen naše račí partička se mým příchodem stává kompletní. Snídáme, Honza peče bezvadnou uzeninku, loučíme se s několika probudivšími se slony a vyrážíme do Krumlova řádit na šlajsnu. Tedy řádí Petr, Honza a Vašek, já odvážím Karla na parkoviště pod most a pak si jdu vychutnat nedělní krumlovské ráno ke hradu. Dávám si jedno presso a pak se vydávám k bankomatu a ke šlajsně. Kluci dovádějí jak malí, všichni jsme správně vysmátí a vládne pohoda. Kolem poledne se dostavuje bouřka a chvilku po ní přicházejí i někteří sloni, kteří se šli také projít do města. Ve šlajsně se tou dobou objevil také jakýsi kluk s gumovou keňou a jen si tak hrál kousek pod vlnou. Kluci ho ale vyhecovali k tomu, že si taky párkrát zajel až za ni. Z asi šesti nájezdů se čtyřikrát otočil a pak vylezl ven řka, že je to fajn, ale že už je omlácený. Pravda neměl helmu.

V tom přichází další přeháňka. No spíš slejvák. Kluci ještě chvilku jezdí a pak hecují mě. Prý mě shodí do řeky z nábřežíčka a projedu si šlajsnu a pak pojedeme ke Karlovi. Myslím si něco o bláznech, ale nakonec, proč to nezkusit, když jsou to kamarádi, kterým důvěřuju. Honza nejdřív hodí ze břehu Petra. Vezme ho pěkně za záď a to tak, že se ho snaží přetočit do salta. Petr to docela ustojí, ale když to samé provede Vaškovi, tak se záměr zadaří a Vaškův singl se opravdu vzepne k akrobatickým kouskům nevídané kvality. Jak já mu mám teď věřit, že to samé neprovede se mnou. Je to kamarád. Neprovedl. Dokonce i skrze šlajsnu jsem projel aniž jsem si ublížil, a tak ještě pár zatáček a už jsme u Karla. Nakládáme lodě a sebe, jen Vašek se jaksi opožďuje, a tak ve chvíli, kdy ještě skotačí venku a chce se převlíknout do suchého, začne někdo z nebe házet kýble vody přímo jemu za krk. Trošku mumlá, ale spíš jen tak pro efekt.

Vyrážíme ku Praze, jíme rohlík se salámem, toustový chléb s lososem, já ještě zkouším trenčianský párek s fazolou, ale po otevření konzervy zjišťuju, že je to spíš frankfurtská polévka nevalné kvality, ale co jsem si otevřel, to si také sním. Zastavujeme u pumpy a jak vypínáme motor, slyšíme podivné syčení. Pravá přední. Tak fofrem, než vyfučí úplně, dojet ke vzduchu, podložit hever a výměna kola. Během deseti minut je hotovo, dávám si kafe se všemi cukry, co jen jdou a jen poloviční množství vody, aby mě zas Honza nepolil a opravdu -- tentokrát bez nehody. Zbytek cesty si zpříjemňuji tím, že střídavě hraju na kytaru a mávám Exovou tlapkou na okolní vozidla, až se mi podaří upoutat pozornost tří dívek v nahnědlém favoritu. Několikrát se předjíždíme a zatímco my máme Exe, ony vytahují nějakou žížalu, nebo možná papouška, ale to je jedno. Je to taky plyšák a září všemi barvami žu-žu.

No a to je vlastně všechno. Kluci mě vysazují na Smíchově. Loučíme se a Karel mi mizí z dohledu. Zase někdy příště.

*
http://web.telecom.cz/mzajicek/
1
Klubový automobil - FORD transit.
This document was translated from LATEX by HEVEA.